Fejeton našeho předního prozaika z bibliofilské publikace Zpytování.

BIS IBR Amen

prosinec 1996

 

Slovo kotár ve Slovníku spisovné češtiny nenajdete. Přesto na kotárech u obce Růžďka ve Vsetínských vrších hospodaří několik pasekářských rodin. Nikdy se o nich v celostátních denících nepsalo. Nedivím se: nemají tam vládu, politické strany, parlament, lehký topný olej, se kterým se dají dělat nezdaněné kšefty, ani BIS (Bezpečnostní informační službu). Zato tam měli IBR, ale o tom až na spodnějších řádcích.

Na růžďské paseky jsem se vypravil koncem podzimu, abych, než napadne sníh a cesta do kopců zneprůjezdní, navštívil ženu (říkejme jí Marta), s níž se znám od roku 1992. Tenkrát se pustila s manželem do soukromničení, i když většina družstevníků zvyklých na pravidelnou mzdu, zákoník práce a jiné sociální vymoženosti se toho břemene předvídavě vzdala.

Marta tedy převzala od družstva kromě hektarů polí a pastvin i kus lesa a dobytek. Věděla, že vrátit bývalé rodové usedlosti životaschopnost, znamená ozdravit vyčerpanou půdu, orat, set, sklízet, opravit chalupu, přestavět stáje, vybudovat sklady na krmivá, nakoupit stroje… zadlužit se… a každý den se od rána do noci starat o stádo dobytka. Tíhu té dřiny nese samozřejmě s manželem. I děti a sousedé pomáhají. Ale syn se chystá „dědictví otců“ opustit, dcera se ze zoufalství naučila hrát na housle. Tak dobře, že byla přijata na konzervatoř a rodiče jí koupili drahý mistrovský nástroj.

Je sobota, břitký vzduch předvídá sníh. Martu jsem zastihl ve chlévě. Mezi prací mi sděluje novinky letošní žně byly chudé, i seno je špatné, protože stále pršelo; mají obrovský dluh, mléko je prodělečné, stát podporuje výrobu masa, proto se rozhodli připouštět mléčné krávy masnými býky a mnoho peněz dali i do ozdravění stáda od nemoci IBR (infekční bovinní rinotracheitis — postihuje především mladá zvířata, u krav vyvolává zmetání, odstranění nemoci je obtížné a nákladné). Zdravé krávy přežvykují. Marta poznamenává: „Potrvá roky, než všecky dluhy splatíme, ale sami jsme to chtěli.“ Zve mě k obědu. Marně se vymlouvám. Sedím s rodinou a pomocníky u stolu. Třiadevadesátiletý staříček spílá nejdřív divočákům, kteří letos napáchali velkou škodu v obilí a v bramborách, potom se táže: „Co je nového tam u vás?“ a má na mysli zbytek světa. Před žvaněním mě zachránila hospodyně. Postavila na stůl mísu s polévkou. „Tam to ujde, nic zvláštního,“ pravila a dala se do nalévání. Beru lžíci. Ostatní čekají s rukama sepjatýma u talířů. Zase se ozval stařík: „Pane Bože náš svátý a jediný, děkujeme ti za tyto dary i tento den a prosíme, abys nám byl milostiv. Amen.“