Stane se ti, že přijedeš do vesnice jakoby ztracené někde v horách, v zelených a zadumaných horách, kde nepíská vlak a nezazvoní tramvaj, ba kde jest události i hrčení povozu po vyježděné cestě nebo příchod člověka, jenž v otřelé brašně ukrývá několik dopisů a jedno či dvě čísla provinciálního časopisu. Pobudeš zde několik hodin a hned cítíš, Že díváš se na vše jinýma očima než ti zde kolem. Čas zdá se ti býti veliký a nekonečný; slunce nehne se zdánlivě na obloze, hodiny na věži nepospíchají, život plyne pomalu, klidně a jednotvárně. Nevadí, Že jsi v tom pozorování osamocen; že každý mimo tebe Široce Žije své dny a nezastěžuje si, poněvadž prostě nemá kdy; Že týdny od neděle k neděli jsou zde složeny z tolika prací a zaměstnání, kterých ani nepozoruješ a jež snad přezíráš ve své měšťácké povýšenosti. Lehneš si na zahradu a uvědomuješ si, Že země a tráva prudce voní; vyskočíš za půl hodiny a zdá se ti, žes již promarnil věčnost.
To je to: nedovedeš pochopit přírodu. — Zapřel jsi svou matku zemi v šedých zdech městských, svou krev a své mládi. Zdá se ti divným, že kdysi (bože, jak je tomu už dávno!) s kalhotami na motouzu přes pravé rameno, bez kabátu a klobouku, bos a otrhán dovedl jsi se dívat hodiny do nebe a myslit na nespočetné věci — nebo nemyslit, jen tiše se oddat té plynoucí harmonii tam nad tebou. Od té doby přečetl jsi snad mnoho knih, prošel mnoho krajů, a zdá se ti, žes zmoudřel; a přece dnes všecko to prosté, zdravé a přirozené je ti nedostupným, kultura tě otrávila, ulice ti
prachem posypaly srdce a filozofie otupila smysly.
Podívej se, jak by to bylo pěkné: Slunce pomalu ochabuje ve svém žáru, a ty, bič v ruce, v kapse krajíc chleba a na rtech písničku, ženeš krávy na kopec do lesa. Jsi prvním — ale ne, hle, v korytu potoka už strakatí se jiný dobytek, vesele znějí zvonce ovci a mezi listím zabělá se koza. Ogaři pasou tam — tož k nim, zvučně zapráskáš bičem, až si úctu u nich vynutíš, krajíc do levé ruky — hop přes potok, bosé nohy smočíš ve vodě, bojaře se postříkáš čistými kapkami. Přijmou tě vážně (ogaři jsou za jistých okolnosti vždy vážní), přijmou tě, jak se sluší a patří, jeden z nich tě položí na lopatky, druhý kamarádsky podrazí nohy. I děvčata — dcerky — jsou s nimi. Každý ogar má svou dcerku — a ty nic? Ej, styď se, nemotoro. Dnes ti to ještě odpouštějí, jsiť nový, ale zítra, kdo ví, prošlo-li by to bez zjevného pohrdání.
Musíš ale zapomnět na vše, co jsi se na školách naučil. Zde by ti to mohlo jen uškodit; ogarův názor na svět je docela jiný než ten umělý tvůj, je jadrný a nehledá výrazu. Dcerka sedla si naproti a zvedla kolena až ke bradě; krátká sukýnka odhalí vice, než je nutno — a ty trneš, že se to stalo předmětem vážného rozhovoru. Ale instinktivně cítíš, že každý o těch věcech hovoří docela jinak, než jsi slýchal. Nějak tak, jako o stloukání másla, bez dvojsmyslných slov a úsměvů, se široce rozkládanými gesty, podepřenými zkušeností neopatrných (zdá se ti) rodičů.
A dcerka napřímí zas nohy a říká: Já vím, nač to je. Ale až budu velká, vezmu si muže. A on bude míti večer tvrdou, upracovanou dlaň a horké tělo. A potom si uděláme děcko.
Ogaři ovšem filozoficky přikývnou a ty se smiřuješ už s ledačím, o čem tvoji profesoři by nesměli zvědět.
Myslíš, že si nevyznávají lásku? Ogar plácne dlani po zádech své vyvolené nebo i někam za ňadra ji chytí (a to jen pro zdůraznění, prosím, svého namlouváni), a dá-li jí hubičku, tož krátce, v žertu — on nechutná rafinovaně její rozkoš, on to cítí prostě jako polibek země. Je už málo takových ogarů do dvacíti roků; kultura, město a výdělečné práce je kazí.
Snad vše to, vidíš, je jen tvoje fantazie. Snad opravdu není už takového ztraceného koutu, kde lidé nebyli vyhnáni z ráje s oním prokletím: A v potu tváře chleba dobývat si budeš! — Ale rád v něj věříš. Je ti potřebno oddechnout si — a když vydychnout, tož do jiného prostředí a pod jiným nebem než jindy v roce.
Čas už ti nebude tak velikým a stojícím, jak se ti zdálo. Bude mít, pravda, dosud široký pohyb. Ne ty s důvěrou sedneš do jeho dlaně obra jako malé děcko — a stane-li se, že upřeněji mu pohlédneš ve tvář, neodoláš, abys rukama nehrábl do jeho porostlé brady. Což znamená, že můžeš vytrhnout z ni snad několik stříbrně zvonicích nitek, jež přiložíš ke kovovému pokladu svého srdce v komnatě života. Což znamená, že nežil jsi nadarmo, třebaže knihy a novin neviděl tvůj stůl už dávno, třebaže v láhvi vyschl inkoust a péro zrezovatělo.