Bystřička do roku 1945

Obec Bystřička, ležící v okrese Vsetín na stejnojmenném přítoku Vsetínské Bečvy, vstoupila do obecného povědomí převážně díky údolní přehradě, vystavěné v letech 1908–1912. Do té doby šlo spíše o nevýznamnou ves bývalého vsetínského panství. Je tedy pochopitelné, že dochované prameny k dějinám obce nejsou svým rozsahem příliš bohaté. Totéž platí o odborné literatuře, která Bystřičku zmiňuje většinou jen skrze zájem o výše uvedenou přehradu nebo nahodile v rámci národopisných zkoumání. Z vydaných publikací lze uvést především brožury Vsetínský zámek. Jeho historie a současnost.  (1988), Růžďka (1998) vsetínského historika a ředitele Státního okresního achivu ve Vsetíně Ladislava Baletky a brožuru Příběh obyvatel vsi Růžďky (2004) Martina Žambocha, které jsou věnovány sousední vesnici Růžďce, od níž se Bystřička v pol. 17. století oddělila. O Bystřičce referují na několika místech také obecněji zaměřené kolektivní publikace Okres Vsetínský (1938) a Okres Vsetín (2002). Více poznatků nám mohou poskytnout nepublikované práce, uložené ve vsetínském archivu: český překlad Fernandovy kroniky a obě bystřičské kroniky (obecní i školní). Dále uveďme výpisky k dějinám Bystřičky, které si pro své účely pořídili historikové Kobliha a Válek. Jinak si je třeba uvědomit, že Bystřička byla v době před rokem 1848 součástí vsetínského velkostatku. Jeho materiály jsou uloženy v Zemském archivu v Opavě (výjimkou je urbář panství uložený v Moravském zemském archivu v Brně). Z množství zdejších dokladů o činnosti velkostatku zmiňme jmenovitě jen Narovnání všech dědin Panství Vsetínského dne 25. června 1700, klíčový pramen pro povinnosti a práva poddaných, zachycující výsledek jednání mezi poddanými a jejich vrchností, v němž dosáhli zmírnění svého břemene, byť ne natrvalo.

Území dnešní obce Bystřičky bylo překvapivě osídleno již v pravěku a středověku, nešlo však o osídlení kontinuální. Na kopci Klenov, tyčícím se nad údolím dnešní přehradní nádrže, byl zjištěn obranný val a zbytky keramiky z prvního tisíciletí před Kristem; šlo o jedno ze sídel lužické kultury, na Vsetínsku ne ojedinělé. Totéž platí o příslušnících púchovské kultury, kteří na Klenov přišli v prvním tisíciletí našeho věku. Pravěké osídlení této lokality prokázal svými sběry v 90. letech 20. století Ladislav Štěpánek. Poté ovšem následuje naprostá absence zpráv o případném osídlení. Situace se mění až s tzv. velkou kolonizací. Opět na Klenově, resp. na jeho vrcholku dodnes zvaném Zámčisko, došlo ke stavbě opevněného objektu, tvrze. Její podoba je obtížně rekonstruovatelná vzhledem k tomu, že část skály, na níž tvrz stála, se v 19. století zřítila do údolí. Tradičně bývá tato tvrz ztotožňována s hradem Freund­sberg (také Vreuntspergk), který známe z roku 1308, kdy patřil spolu se vsetínským panstvím templářům. Jedinými dochovanými pozůstatky jeho existence jsou umělé záseky pro zakotvení trámů a základové žlaby pro uložení spodního věnce srubové stavby. Stopy podobného charakteru lze nalézt i na dalších skaliscích v okolí.

Zprávu o hradu na vrcholu Klenova přináší publikace Hrady jihovýchodní Moravy (1995), ze které jsou přetištěny ilustrace předpokládaného vzhledu a lokalizace hradu, včetně uváděných informací. Jinou možnou podobu pak nabízí internetový server Hrady.cz, kterou zde taktéž přetiskujeme. Nejpodrobněji se hradu věnuje publikace Hrad Šaumburk, hrad Klenov a osídlování horního Pobečví ve středověku (2015).

Podle dosud známých archeologických výzkumů se na skalisku „Havránka“ dá předpokládat existence věžovité stavby a okolního opevnění. Hrad patřil do skupiny tzv. „skalních hradů“, podobně jako např. hrad na Pulčíně, jejichž společným znakem bylo umístění na pískovcových skalách, které plnily obrannou funkci.

O existenci Freundsbergu nejsou přímé písemné prameny, pouze dvě nepřímo související zprávy z konce 13. století a počátku 14. století. K roku 1297 se hlásí listina, která zaznamenává, že Protiva z Doubravice blíže neurčené statky, získané od krále a ležící po obou březích řeky Bečvy („Beyc“), daroval templářskému mistru Ekkovi. Důležitější a rozhodně zajímavější je obsah druhé listiny z roku 1308, podle níž Vok z Kravař potvrzuje, že přijal od mistra templářů Ekka do nájmu na třicet jedna let městečko Vsetín s hradem Freundsberkem. Po zrušení templářského řádu hrad chátral. Každopádně pokusy o založení sídla na Klenově nevedly k úspěchu, nelze ani určit, kdy hrad definitivně zanikl. Prokázán je pouze jeho násilný zánik požárem. Archeologickým výzkumem zde byla získána kolekce nálezů keramiky a hrotů šípů do kuše. Díky novějším nálezům však lze předpokládat, že lidská aktivita danou lokalitu zcela neopustila.

Snad i předešlá skutečnost má vliv na to, že Klenov se stal nejpověstnějším místem opředeným lidovými pověstmi na Vsetínsku. Některé z nich zachytil Jan Kobzáň ve své knize O zbojníkoch a o pokladoch. Kopec tvořený mohutnou pískovcovou skálou se svou nadmořskou výškou 678 m tvoří jednu z výrazných dominant okolního kraje.

S historií Bystřičky je spjata i existence vesnic Svojanov a Konvice. Ty byly založeny ve 14. století, asi v téže době, kdy vznikla Růžďka, poprvé jmenovaná roku 1505. Svojanov stával v oblasti dnešního vlakového nádraží Bystřička a železničního přejezdu u Baslů, zanikl však zřejmě ještě před rokem 1500. Ves Konvice, na rozdíl od Svojanova už nenáležela do vsetínského panství, se nacházela na pravém břehu potoka Bystřičky (pravděpodobně v místech, kde se dodnes říká „Na Konvici“) a stala se zhruba v tom samém čase nejspíše obětí jedné z povodní, kterými byl potok znám až do stavby přehrady – a vlastně i po ní, jak se opětovně ukázalo v roce 1997.

Bystřička patřila až do roku 1848 pod vsetínský velkostatek a jako jeho součást byla v tomto období také spravována. Šlo přitom o nepříliš výnosnou část panství, původně ani nepočítanou za samostatnou obec. Vznikla až v polovině 17. století oddělením několika usedlostí od Růžďky, čtvrté největší obce panství. Ta v této době dovršovala své rozšiřování, způsobené tzv. pasekářskou kolonizací. První zmínka o obci je ve vsetínské matrice roku 1647 („Bystřička pod Roušťkou“) a roku 1652 je při prodeji panství označena jako „wes nowá Bystržička“. Ještě dlouho poté ale není samostatnou dědinou a jak v urbáři z roku 1657, tak v popisu panství z roku 1666 je přiřazována jako jakási podkapitola k Růžďce. Ve výše uvedeném „Narovnání“ vůbec není jmenována a roku 1775 se ve smlouvě o dalším upravení poddanských povinností hovoří o obci „Bystřička‑Růžďka“; ještě před tím, roku 1750, je ale ve fassi vsetínského panství uvedena Bystřička zvlášť.

Původní vztah mezi oběma vesnicemi je patrný i z katastrálních čísel z roku 1666, kdy Bystřičce náleží čísla 17.–25. a v Růžďce nacházíme čísla 1.–16. a 26.–40. Bystřička měla roku 1666 zřejmě 112 obyvatel, Růžďka 275. Další srovnání lze učinit až k roku 1834: Bystřička měla 37 domů a 280 obyvatel, zatímco Růžďka 200 domů a 1431 obyvatel. A zatímco 22 gruntů a 12 podsedků v Růžďce mělo roku 1657 zaplatit vrchnosti na pravidelných platech přes 250 zlatých, 9 podsedníků a 4 chalupníci z Bystřičky měli ve stejné době přivést do panské pokladny sotva 84 zlaté. Co se týče církevní správy, zde se Bystřička z Růžďky nikdy nevydělila a dodnes náleží k tamní katolické farnosti, resp. k evangelickému sboru. Poprvé je Bystřička jako samostatná obec uvedená v berních operátech v roce 1787.

Půda na vsetínském panství byla pochopitelně rozdělena na selskou či rustikální a panskou či dominikální – držitelé usedlostí na tomto území se pak nazývali „panšťáři“. Co se týče charakteru držby, bylo na Bystřičce původně 9 podsedků a 4 chalupy, grunt žádný. K chalupníkům je třeba dodat to, že nebyli katastrováni. Zatímco podsedky bývaly tradičně zatěžovány robotou 104 dny ročně (2 dny v týdnu), chalupníci robotovali jen 12 dní. Ve všech případech šlo o roboty pěší, „jeté“ roboty Bystřičané nevykonávali, ty byly určeny jen sedlákům. Těžko říct, co se po této stránce v praxi změnilo roku 1775, kdy si poddaní z Bystřičky a Růžďky vyjednali s vrchností (po nepokojích probíhajících po roce 1773) nové podmínky, podle kterých měli i podsedníci povinnost tzv. dvouspřežné roboty, a to v počtu 12 dní (ročně) plus dalších 6 dní pěší roboty; chalupníci pak měli robotovat 12 dní pěšky. Podle robotního výkazu z roku 1784 byla však Bystřička dohromady s Růžďkou povinna 364 dny tažných a 4 895 dny pěších robot, z čehož by po přepočtu vyplývalo, že ve skutečnosti jezdili jen sedláci (v Růžďce jich bylo 22 a každý byl podle smlouvy z roku 1775 povinen 16 dny jeté roboty) a jeden podsedník. Robotu ovšem bylo možné převádět na jiné její formy, ale i odpočítávat, a to za plnění různých zvláštních služeb. Např. za vykonávání funkce hajného si dotyčný mohl z roboty odečíst 52 dny (z oněch 104), na druhou stranu ale musel vrchnosti dodat za rok 1 vlka, 1 lišku, 2 kuny, 8 zajíců, 6 jeřábků, 30 kvíčal, 10 koroptví a 100 drobných ptáků (Narovnání z r. 1700, bod XXVII.). Sráženo mělo být z roboty i každé konání vyžádané nad rámec povinností dohodnutých v roce 1700. Bez srážení roboty ale měli od roku 1775 usedlíci z Růžďky a Bystřičky dovážet pro vrchnost určité množství obilí nejdále na 5 mil, obdělávat pole a sušit seno na panském dvoře a vozit klády na opravu stavu na Bečvě. Dále každý podsedek musel ročně připravit půl sáhu palivového dřeva (roku 1775 pak byla ještě pro obec jako celek zdůrazněna povinnost palivové dřevo i dopravit na místo), ujít 4 míle v poštovní službě (šel‑li dál, mělo se to srazit z roboty a ještě honorovat 3 krejcary za míli), upříst 6 loket (pánem dodaného) přediva, chalupníci 4 lokte (obdržení přediva a odevzdání příze se dělo za asistence fojta). Poddaní také museli pást přes léto panský dobytek, od povinnosti jeho zimního pícování však byli roku 1700 osvobozeni. Upuštěno bylo také od dodávek sena, zůstalo však dodávání kmínu, hřibů a ořechů (pokud se urodily). Zvláštní povinnosti měli např. kováři, z nichž každý musel pro vrchnost ročně vyrobit 3 kopy deskových a 1000 „šindelních“ hřebíků. Samotné šindele byly opět dodávány poddanými, z každého podsedku jich mělo být odevzdáno 500.

K povinnostem podsedníků je ovšem třeba dodat, že byly vázány pouze na podsedek jako celek (jako jedno katastrální ze 40 výše uvedených). Podsedek na Bystřičce však často býval ve vlastnictví 2–4 usedlíků, kteří se podle míry svého vlastnictví (to mohlo tvořit 1/2, ale i pouhou 1/6) dělili o robotní povinnosti. Mezi těmito společníky, kteří se časem měnili a jen z části šlo o dědice předchozích majitelů, však často existovaly nejrůznější třenice. Jedním z problémů byla skutečnost, že daně a dávky z podsedku platíval ten, kdo byl na pozemkovém archu uveden jako první, a od sousedů měl vymáhat příslušné náhrady. Častějším jablkem sváru bylo konkrétní rozdělení majetku k obhospodařování. Mechanicky bylo možno rozdělit ornou půdu, horší to bývalo s loukami a pasínky, které se vyznačovaly různou jakostí. Vrchnost tyto záležitosti pochopitelně nezajímaly, bylo na společnících, jak se dohodnou. To se často odbývalo bez geometrů a bez písemného záznamu, takže bylo lehké zapomenout na to, co se vlastně přesně ujednalo. Pozdější představa o Valaších věčně plnících kapsy advokátů může mít svůj původ právě ve sporech zapříčiněných tímto systémem. Někdy se v zájmu spravedlnosti rozdělení parcely praktikovalo tzv. „přemítání“, tedy střídání po roce či po dvou – aby někdo nemohl namítat, že na něj padl horší pozemek. Jenže to pak zase mohlo vést k tomu, že hospodář se nestaral o zvýšení výnosu – nač by to dělal, měl‑li následujícího roku hospodařit o kus dál. Každopádně docházelo k pokračujícímu drobení pozemkové držby, takže roku 1824 bylo podsedníků už 36, k tomu 9 domkářů a 1 hofer (podruh).

Vedle poddanského robotování se vrchnost mohla těšit i jiným výsadám. Měla předkupní právo na maso, sádlo a vosk, ovšem bez slevy; pokud neměla o koupi zájem, mohli poddaní prodat, komu libo. Zároveň museli poddaní odebírat za stanovenou cenu některé výrobky, zejména alkoholické nápoje a ovčí sýr. Povinný byl i odběr bukvic a žaludů (pro dobytek).

Zajímavý je vztah vrchnosti a majitelů „pilných mlýnů“. Vrchnost měla každoročně pro jednotlivé „mlýny“ vyhrazovat určitou část zpracovávaného dřeva, aby nedocházelo k zbytečným konkurenčním bojům jednoho na úkor ostatních. Při nedostatku práce nebo při zchátralosti pily pak vrchnost přislíbila jejich majitelům snížení či dokonce odpuštění činže. U Bystřičky se v urbáři z roku 1657 mlýny neuvádějí, u Růžďky je jich však uvedeno 8 a z nich 3 evidentně (soudě dle umístění a jmen majitelů) byly vlastně na Bystřičce (z nich 2 pilné a 1 moučný).

Vrchnost ale poskytovala poddaným i četné „milosti“. Patřil sem především sběr dřeva na otop (v panských lesích), ovšem jen pro vlastní potřebu; jeho případný prodej byl pod pokutou zakázán. Kromě otopu bylo možno si nasbírat i listí pro ovce (používáno místo slámy) nebo v zimně jedlové výhonky. „Darmo“ bylo poskytováno i stavební dříví, dotyčný se však musel ohlásit a žádat o dovolení.

Obdobné to bylo s vyráběním šindele – bylo přípustné pouze pro vlastní potřebu; tolerovalo se však, když si poddaný namluvil na tuto činnost souseda, nejsa sám dosti zručný. Poddaní měli také nárok na příděl soli, nerozdávala se ale po dědinách, ale přímo na zámku.

Co se týče platů, ty se konaly o sv. Jiří, sv. Václavu, sv. Janě a o Vánocích. Vedle těchto pravidelných platů (hlavně z činže, z prodeje dobytka a za robotu) museli poddaní platit za louky, paseky a role, které obhospodařovali – to bývala nejdražší záležitost. Dále byla zdaněna úroda ovsa, chov včel a dobytka (zde bylo možno platit v naturáliích). Kromě toho se odváděl i určitý počet vajec, hus a slepic. Soudě dle opakovaného upravování odevzdávaného množství byly dávky pro poddané příliš vysoké a nebyly dodržovány. Vesnice byla od počátku velmi chudá a původně ji tvořilo devět podsedků a několik chalup. Až do roku 1848 byla, stejně jako Růžďka, součástí vsetínského velkostatku.

I po svém osamostatnění byla Bystřička dlouho spjata s Růžďkou. Železniční nádraží na Bystřičce neslo až do roku 1946 název Růžďka a pošta ještě o dalších třináct let déle. A jak již bylo uvedeno, v oblasti církevní správy jsou Bystřičané součástí Růžďky dodnes.

Důležitá změna, která výrazně zasáhla do života obce a poznamenala její tvář až do současnosti, nastala na počátku 20. století, kdy byla v letech 1907 – 1912 vystavěna údolní přehrada. Nádrž, původně určená pro napájení průplavu Dunaj–Odra–Labe, o němž se uvažovalo ještě ve 30. letech, se postupně stala cílem do té doby v obci nevídaného počtu návštěvníků (viz podrobněji v samostatné kapitole).

V roce 1921 měla vesnice 73 domy a 482 obyvatele, v roce 1930 pak 87 domů a 525 obyvatel. K roku 1924 se jako živnosti uvádí pět hostinců (z toho jeden i s trafikou a obchodem), kovář, stolař, zedník, řezník, kosař, papučář, tři krejčí, dvě švadleny, dva tesaři, dvě trafiky, dva trakaře, parní pila a vodní pila. Převážnou část ekonomicky aktivního obyvatelstva představovali malorolníci (1925 celkem 92 vlastníci orné půdy), z nichž více než polovina neobdělávala rozlohu přesahující jeden hektar; tři největší vlastníci však roku 1925 hospodařili dohromady na téměř osmdesáti hektarech. Nejvíce se pěstovala pšenice, chovaly se především krávy a zvláštní postavení měly brambory, kterými se každý snažil zásobit sám. Mimo hranice obce se vyvážela zejména jablka, jinak měli zdejší zemědělci potíže s pokrytím vlastního trhu. Několik desítek osob pracovalo jako námezdní dělníci, přesný počet ale není znám. Pokud se neuplatnili na zdejší Baťově pile nebo při opravách obecní silnice či přehradní hráze (často na základě státních dotací), pracovali na stavbě železnice, ve valašskomeziříčské kloboukárně nebo dojížděli (na celý pracovní týden) do Ostravy a Frýdku. Vítané byly i různé vedlejší zdroje příjmů, např. sběr hub a stříhání králičích kožek. Tradiční byly výjezdy na Hanou, kde muži i ženy (hlavně mladšího věku) pomáhali při sezónních zemědělských pracích; i při bytu a stravě se tam platilo lépe než doma.

Zatímco vlastní kostel si Bystřičané nikdy nevybudovali, o výstavbu školy bylo v rámci možností dbáno. Nejprve sloužila těmto účelům místnost v chalupě jednoho místního občana, ale vzhledem k tomu, že počet dětí dovršoval ke konci 19. století již jednu stovku, bylo třeba zajistit důstojnější umístění. Roku 1884 byla vystavěna dodnes sloužící budova. Jako první učitel zde působil Maxmilián Pilát, pozdější český a československý politik a poslanec Revolučního národního shromáždění za agrárníky, který zde přešel z rodných Heršpic v roce 1886. Působil zde až do roku 1892, kdy se s rodinou přestěhoval do Liptálu, kde dále působil jako učitel. Škola v letech 1910–1912 prodělala rozsáhlou nadstavbu, kterou si místní řídící Jan Rous „vydupal“ přes odpor růždeckého katolického faráře, a také tehdejšího obecního starosty. Škola se stala jednou z nejvýstavnějších v okrese. Donedávna se zde učily děti prvních pěti ročníků z Bystřičky. Dnes je budova školy vybavena tělocvičnou, jídelnou a školní družinou a je součástí Základní školy Růžďka. Učí se zde první dva ročníky dětí z Bystřičky i z Růžďky, starší pak jezdí do Růžďky.

Rousovu nákladnou přestavbu školní budovy do značné míry usnadnila stavba údolní přehrady, která přinesla obci daňové úlevy. Práce na přehradě probíhaly v letech 1908–1912, mj. za účasti dělníků z Rakouska, Německa, Itálie a Francie, kteří dočasně zvýšili počet obyvatel obce. Původně se přehrada stavěla jako jedna z menších nádrží určených pro zajištění vody plánovaného průplavu Dunaj–Odra–Labe, o kterém se uvažovalo ještě v roce 1939, kdy se v Bystřičce probíhaly průzkumné práce kvůli další plánované přehradě; k té ale nedošlo pro nevhodnost podloží a ze stavby průplavu nakonec také sešlo. Diskuse o jeho možné realizaci se však vedly i v průběhu uplynulých desetiletí. Původní projekt tak Bystřičce zanechal vodní dílo, sloužící jako ochrana před záplavami a původně převážně zemědělskou obec proměnil ve známou rekreační oblast. Známost přehrady se rozšiřovala hlavně během 30. let. Turistický ruch přinesl nové možnosti výdělku (ubytování a stravování rekreantů). Překvapením pro místní konzervativní občany byly tzv. cizí a „nemravné“ živly, jako byli trampové. Rozvoj turistiky byl však do jisté míry zpomalen nedostatečnými hygienickými podmínkami v obci, nevyhovujícími komunikacemi (asfaltová silnice přišla až po Druhé světové válce) a do jisté míry i pomalou elektrifikací (dokončena také až po roce 1945). Ta byla mj. zdržována díky značné decentralizaci, neboť obec se sestávala ze dvou částí.

V období První republiky byla založena také hojně navštěvovaná knihovna a sbor dobrovolných hasičů, financovaný z vlastních zdrojů. Objevují se první benzínové motory (pro zemědělské účely), první radiopřijímače, masově se rozšiřuje jízdní kolo. Mezi novinky patřilo masové používání cihel u novostaveb, nahrazování tradičních šindelů taškami a jinou krytinou. Vodovody z tohoto období jsou zaznamenány pouze samospádové.

Rozvoj obce byl pak významně ovlivněn obdobím Druhé světové války, jak zachycují obecní i školní kronika. Již v roce 1944 se na pasekách vyskytovalo mnoho partyzánů. Na konci prázdnin bylo svrženo v okolí Křivého potoka 13 leteckých bomb, po kterých zůstaly v kamenitém terénu až 3 metry hluboké krátery. Tato událost se obešla naštěstí bez zranění. Uzavřeme tuto kapitolu vzpomínkami učitele Oskara Sváka, které líčí konec Druhé světové války na Bystřičce a které byly otištěny v publikaci Vsetínsko v boji za svobodu: k historii bojů na Valašsku v květnu 1945. (1946) sestavené Richardem Pavlíkem:

Dne 2. až 5. května byli v údolí přehrady na Bystřičce němečtí vojáci, kteří kryli okresní silnici Vsetín–Meziříčí v bočném postavení proti možnému náporu Rudé armády od Rožnova přes Val. Bystřici. Bylo jich asi dvě čety pěších a čtyři děla s obsluhou. Přišli sem od Halenkova a Hrozenkova přes Val. Bystřici, když již nemohli proniknouti na Vsetín přes Hovězí, kde u Bařin čs. armáda přeťala silnici.

V noci na 5. květen ustoupilo německé dělostřelectvo od údolní přehrady i od školy v Bystřičce ve směru k nádraží v Růžďce a zaujalo potom palebné postavení pod horskými rozsochami u Jarcové a Brňova. V témže směru ustoupili v časných hodinách ranních také němečtí pěšáci. Poslední jejich hlouček přešel podle školy asi o 13. hodině.

První palba Rudé armády se ozvala v horním konci údolí přehrady asi v 11 hodin dopoledne. Rusové přicházeli od Rožnova přes Val. Bystřici. Němci si byli vědomi beznadějného boje a chovali se celkem klidně, ruský postup byl velmi rychlý a téměř bez odporu. Po 11. hodině byli Rusové již u horního konce přehrady, v poledne dosáhli pře hrady, ve 14 hodin byli již ve středu obce u školy, ve 20 hodin obsadili stanici v Růžďce.

První jednotky Rudé armády byly obyvatelstvem přijaty s velkým nadšením. Všichni je srdečně vítali, někteří lidé plakali radosti. Vojáci osvoboditelé byli pohoštěni a ozdobeni kyticemi. Byli ihned informováni o síle a pohybech nepřátel. Rusové se vyjadřovali o zdejším lidu velmi pochvalně a oceňovali spolehlivé zprávy o situaci ustupujících Němců.

Z ruských vojínů padl zde jen jeden při vyčišťování kulometného hnízda u domku č. 102. Byl tam pochován v zahrádce. Sedm domků v obci utrpělo dělovými zásahy, jinak nebylo větších hmotných škod.

Dodatečné vyčišťovací akce po odchodu Rudé armády k Val. Meziříčí vykonávala zdejší milice. Bylo zajato 12 německých vojáků. Další ztráty na životech a na majetku již nebyly.