Jan Pelár

Jan Pelár

25. 5. 1844 ( Hošťálková) – 9. 1. 1907 (Brňov, nyní katastr Bystřička)

Slavný valašský muzikant, klarinetista. Najdete jej taky pod příjmením Pellár.

Původně se měl stát truhlářem, pak knihařem, nakonec se vyučil řezníkem. Jen co poodrostl, vytvořil kapelu. Putoval s ní od vesnice k vesnici, hrál na muzikách, svatbách, ale také na národopisných slavnostech a hasičských bálech. Nejslavnější období kapely začíná v roce 1892 během národopisné výstavy ve Vsetíně. I proto byla vybrána pro propagaci Valašska na Národopisné výstavě českoslovanské v Praze roku 1895. V expozici valašské dědiny si jej do hospody „Na posledním groši“ přišla poslechnout řada významných osobností tehdejšího kulturního života, mimo jiné spisovatelé Jaroslav Vrchlický, Svatopluk Čech, Ignát Hermann, malíři Mikoláš Aleš, Adolf Liebscher a František Ženíšek. Kapela neměla ke svému vystupování oprávnění, ale to jí přímo při hraní vystavil skladatel Karel Weis. Jan Pelár se považoval za posledního ze starosvětských muzikantů z oblasti Vsetínska. Byl výborným klarinetistou a ve své době nejproslulejším muzikantem Valašska. Bydlel na Bystřičce č. p. 3. Po hraní na Bystřičce v hospodě Na Nové zemřel a byl pohřben na hřbitově v Pržně. Jeho ostatky však byly později přeneseny do Valašského muzea v přírodě a jako první uloženy na Valašském Slavíně. Na Pelárovu muziku navazoval svou tvorbou Antonín Matalík, který s Pelárem hrával již jako jinoch.

Oldřich Šuleř: Chýrný valašský muzikant Jan Pelár
Oldřich Šuleř: Chýrný valašský muzikant Jan Pelár

 

Karel Bubela: Jan Pelár, valašský muzikant

Obraz Valašska z let devadesátých (pozn.: devatenáctého století) byl by ochuzen o charakteristický rys, kdyby bylo zapomenuto Jana Pelára, „najslavnějšího valaského muziganta“. Byl rodák z Hošťálkové (1844), evangelík, z učitelské rodiny. V matrice je zapsán „Pellár“ (pozn.: podoba jména v pramenech kolísá). Vyrostl na Bystřičkách a vyučil se řeznictví.

Pelárova sláva začala na Vsetíně o výstavě roku 1892, kde Pelára poznal svět. Do té doby hrával na Vsetíně a po dolních dědinách na muzikách, na svatbách, krojovaným Valachům na národních a hasičských slavnostech. Na Vsetíně byl atrakcí výstavy. Tam ho poznali „páni až z Prahy“. Byli tam „aj hrábjata, baróni a aj jeden Róčiľt“. Byli hosté, co přijeli na vsetínskou výstavu „až gdesi z Čech“, prý studovat národopis. Ale šenk, kde vyhrával Pelár se svojí bandou, byl hned u vchodu. Turisté zapadli k Pelárovi a vzpomněli si až na třetí den, že výstavy ještě neviděli.

Tři roky poté zúčastnilo se Valašsko velice slavně památné národopisné výstavy v Praze. Vystavělo tam celou valašskou usedlost, „Novou dědinu“, a v ní hospodu „Na posledním groši“ tak, jak bývají naše hospody, se šentyšem, se stoky, s panskou světnicí a s Pelárem. Valašská hospoda na výstavě bez Pelára, to by bylo tak, jak hody bez muziky. A tam byly hody pět měsíců.

Pelár neměl vlastní bandu. On byl pro sebe. Jak bylo třeba, našel svoje lidi. Do Prahy před toliký svět naverboval do bandy ty nejlepší: Trusina z Růžďky prim. To byl ten nejhlavnější. Utrefil všecko a hned, jak kdo poručil. Pelárovi se při tom trochu nadrdal, dělal kapelníka. Pelár ho shovívavě nechal. Věděl, že kapelníkem, uznávaným muzikanty i obecenstvem, byl vždycky sám, Pelár. Sekunda přivedl si Trusina svého, jakési chlapčisko ještě. Dudík z Kateřinic tloukl cymbál. Bylo veliké umění vyrazit z rezavých rozladěných strun akordy a harmonii. Dudík musel často štymovat, ale velice se s tím nepáral. Měl důležitější starosti: byl kasírem, cymbál byl kasou. Sem tam byly jakési křiky, ale rozšamost a klid Dudíkův zvrátil vždycky všecko podezření. Basistu zavolal Pelár z Mikulůvky, sám si nechal klarinet.

Bylo jich v bandě pět, ale slyšet je bylo. Někdy víc jak muziku. Mikulůvjan-basista si to asi za 14 dní rozmyslil. Shon světa, divoké živobytí (mezi Mikulůvkou a Prahou o výstavě byl jakýsi rozdíl) ho poplašily. Byl i jakýsi chorlavý a zamlklý. Neřekl nic a jednou z rána byl pryč. Strýc Pelár nepřišel do rozpaků: „Gdo može za hovado?“ Telegrafíroval do Liptála a přijel Blažek jak na koni. Sehraní byli hned v prvním kousku: „Kolikéž pak je teho třeba na basi? Enom semtam strúhnúť a přimrčávať!“

Blažek uměl strúhať, ale strýc ho neměl rád. Pelár a ostatní byli náturisti, Blažek byl notarista. Uměl anebo alespoň sa dělal, že umí noty. Jak mu negdo zahvízdal pěsničku, stavjál sa: „Založme sa, za štvrť hodiny je to v notách.“ No, nebylo, ale strýce zlobilo takové žabení. Byl náturista, not nepotřeboval, ani jich neznal a uměl to lépe bez not, jak Blažek s notami.

Vždyť složil i zkoušku. V Praze to nešlo tak, jak u nás. Na Bystřičkách ani v Růžďce, ani na Vsetíně strýce jakživ se neptali na koncesi, aby mohl vyhrávat a brát za to peníze. U nás na dědinách hrával na muzikách ten, kdo uměl, někdy i nevelíce. V Praze je to přísnější. Na výstavě přišel po třech dnech pan policejní komisar, že strýc musí míti koncesi a že k tomu potřebuje vysvědčení, průkaz způsobilosti. „Sakra, co ešče?“ Vždyť hrál už přes třicet roků a dobře! No, co je dělat! Zákon je zákon.

Ale, kdo měl dosvědčit, že umí hrát? Obec? Obec nemůže, ba ani šandáři, ani hejtmanství. Mohou jinak potvrdit všecko na světě, ale takovou věc nemohou dosvědčit. Strýc musí mít vysvědčení od nějaké zkušební komise nebo hudební Školy nebo aspoň od nějaké autority, že je hudebníkem, že je schopen provozovat hudbu. „Dyť, mám toť kfarinet! Nač ho mám?“ S komisí a se školou to nešlo. Autorita! Jako na zavolanou přišel na výstavu do hospody skladatel Karel Weis. Byl kdysi s Ondříčkem na Vsetíně. Strýcovi se řeklo, kdo to je a co by mohlo být. Nebylo třeba říkat dvakrát. Už se hrálo. Strýc zpíval:

Všeci sa ptajú,
komu to hrajú?
A to pánu Vajzovi!
Nic sa neptajte,
enom dál‘ hrajte,
šak vy cosi dostanete.

Dostal. Přinesl se papír, inkoust a péro a Karel Weis, virtuos, operní skladatel, napsal a podepsal, že, Jan Pelár z Bystřičky, okresní hejtmanství ve Valašském Meziříčí, 51-letý, ženatý, je schopen provozovati hudbu zvláštního rázu“. Druhý den sa na to přilepil za 50 krejcarů štempl a teď už ani uznání ani koncesi nemohl Pelárovi nikdo upřít.

Pelára měli všeci rádi. Na „Poslední groš“ přišel každý aspoň v noci před uzavřením výstavy, před „vejtrubou“. Pelár seznámil se s celým světem. Hrál knížatům, hrabatům a jiným velkým pánům, i panu kardinálovi, „pánu Badenýmu“ (rakouskému ministrpresidentovi), „pánu Svarcenbergovi“. „Pán Lažanský“ (hrabě L. předseda výstavy) vodil k Pelárovi všecky svoje hosty. Pelár poznal „pána Čecha“ (Svatopluka), „pána Vrchlického“, Jelínka (Eduarda), Aleše, Herbena, slavného malíře německého Menzla, hromadu Rusů a Poláků. Všichni jsou podepsaní v pamětní knize „Posledního groše“, uložené v Sovově krajinském museu na Vsetíně. Pelár hrál valašské písničky, co jich uměl a co si sám nadělal:

Nestaraj sa, ženo má, co budeme jísti!
Zabijem si komára, bude masa dosti.
Jednu kytu upečem, druhú uvaříme,
nestaraj sa ženo má, šak my sa najíme.

Hrál do tance a Hanča s Markem museli tancovať „valaské“, točenú, vrtanú, rajdák (Hanča Martišová a krejčíř Marek ze Sychrova keľnérovali v hospodě).

Nejradši sa hrála „Všeci sa ptajú“. Ta nejvíc nesla. „Pán Thun (místo­držitel) dal za ni desítku. Píseň podnes žije ve staré pražské hospodě „U Fleků“. Ale Pelár uměl i jiné. Krátký pobyt v Praze, vkus a přání Pražanů, hlavně však nadání náturistů, naučily Pelára brzy také řadu pražských pouličních odrhovaček.

A peněz bylo! Dělili se o ně na šest dílů. Pelár měl dva díly. Ale, co dostal kromě toho, bylo jeho. Měl štěstí: dostal peníze, prsténky, cukrové aj jakési háčkování. Roby sa naň věšaly. Nespořil velice, ale přivezl si domů na osm set rýnských (dnes 16 tisíc K). Ještě více bylo piva. Strýc stačili na moc. Když bylo, i na třicet džbánků. Ale někdy v neděli bylo toho tolik ráno, odpoledne i večer, že si zašpořili pivo na druhý slabší den. Ve všech novinách byl a pořád. Jeho „kázání“ při stínání máje bylo tam celé. I básníci o něm pěli. Fotografovali ho pořád. Strýc k tomu už uměl sedět jak primadona. I malíř ho maloval: prvnímu sešitu velikého díla o Národopisné výstavě byla ozdobou barevná reprodukce akvarelu Adolfa Liebschera. Originál je majetkem Poettingea v Olomouci.

Po výstavě seděl Pelár na vavřínech. Z rýnských zbyly brzo drobné. Sem tam jezdil „koncertýrovať“ do Ostravy, Přerova, Kroměříže, Prostějova, do Brna. Všude šířil svoji slávu. Pelár se měl za muzikanta, posledního z těch starosvětských, co ještě starý Blabla na Vsetíně hrál na cymbál. Ale Pelár nebyl muzikantem, ani svět ho za to neměl. Tak, jak mu to „pán Vajs“ dosvědčil: on jenom provozoval hudbu, ale byl vlastně zpěvákem, třeba chraptivým. Pelárovi nebylo jakživ zle o nápad a vtip. Písničky si dělával, myslím sám. Aspoň pepřil a kořenil je ze svého.

Čím dál šlo mu veselí už těžéj. Záduch, alkohol, tabák, probdělé a prokřičené noci, ho zmáhaly. Už hrával také moc maršů a valčíků, dělával „žeľeznicu“, se zpěvem to šlo těžko a musel za něho zpívat mladší kamarád, co trúbil trumpetu, kdesi z Rajnochovic. Bral sebou už také mladého. Přál si asi, aby syn nastoupil dědictví slávy otcovské. Ale ten byl daleko od svatých.

Už nechtěl ani piva, a kde to šlo, pil víno a lepší věci. Na konec býval na Žabárni. Tam o prázdninách roku 1905 „bývali spolu s pánem Masarykem“ na jednom dvoře.

Potom na podzim ho maloval ještě Franta Hlavica. Stačil jenom na skizzu. Tvář, klobouk, brunclek a klarinet. Strýc déle nevydržel sedět při čtvrtce vína. Byl po muzice, hráli kdesi na hodech dva dny. Nevyspalý, shrbený, kníry zježené, oči přivřené, v levém oku slzu jak ječné zrno. Za kloboukem junácký jalovec. Tak ho ještě stačil chytit Franta Hlavica. Originál je majetkem Viktora Bubely.

Dne 12. ledna 1907 pohřbili ho na prženském evangelickém hřbitově. Bez muziky. Nemohli se všeci sejít, kerýsi z kamarádů chtěl za spoluúčinkování v té zimě čtyři zlatky… Tož pohřeb najslavnějšího valašského muziganta obešel sa potichy.

převzato z časopisu Naše Valašsko (1941), původně Moravská Orlice (1907)

Valašští hudci na Posledním groši

Alois Cepek: O Janu Pellárovi, slavném valašském muzigantovi a jeho bandě

Veď začínáme pomály šedivěť a sa tratiť, co zme znali Jana Pellára a tancúvali při jeho klarinetě na Horním šeňku na Vsetíně.

Ja, Pellár, to byl najslavnější valašský muzigant. Z Hošťálkovéj pochodil. Býl člověk veselý, no pravé Valašisko. A chlapy co zehnál do bandy, bylo jak sa patří. Pět jich hrávalo. Byli všeci jak naobíraní. A pěsničky co hrái a zpívali, byly pěkné – a měli jich! Ale gdyž aj tych pochybělo, tož Pellár nekeré přidělál sám a nebo aspoň pepříl a kořénil ze svojého.

Pellárova sláva začala na Vsetíně o výstavě roku 1982, gde Pellára poznál svě. Do tej doby hrával enom na muzigách, na svaďbách a na ledajakých slavnosťách. Ale na Vsetíně sa pochlapíl. Šeňk, gde vyhrával ze svojú bandů, byl hneď na kraji výstavy a toč gdo zapad k Pellárovi, zpomněl si až na třetí deň, že výstavy eště neviděl.

Za tři roky potéj zúčastnilo sa Valašsko velice slavně velikéj národopisnéj výstavy v Praze. Sak tam postavilo celu „Novů dědinu“ a v ni aj hospodu „Na posledním groši“ — takú, jak bývajú naše hospody. A tanu, valašská hospoda na výstavě bez Peliára, to by bylo jak hody bez muzigy. A tam byly hody sedn měsíců!

Na „Poslední groš“ chodilo samé panslvo. Hrálo sa a zpívalo aj hrábjatom a knižatom, panu kardinálovi Badenimu, Švarcnbergovi a pán Lažanský vodil k Pellárovi všecky svoje hosty. Tak sa tam Pellár poznál aj s pánem Čechem — jako Svatoplukem, Vrchlickým, Jelínkem, Alešem, Herbenem, se slavným německým maléřem Adolfem Menzlem a krom toho poznál a hromadu Rusů a Poláků. Šak dybyste sa chtěli přesvěčiť, tož přiďte na Vsetín do muzea k panu dochtorovi Sovovi, sú tam v takovéj knize z „Posledního groša“ vléci na památku podpísaní.

Všeckým sa valašské pěsničky hrozně lúběly. A pěkné bylo podívaní, gdyž Markova s Markem tančila valašské — točenú, vrtánú nebo rajdák. Do cimbála rýnské enom šrčaly.

Šak to móžete věděť, jak sa měli a co vyváďali, gdyž basistovi Trusinovi, kerý byl jaksi zbožnější, sa to začalo nelúbiť. Neřek nic a keréhosi rána ho nebylo. Basista byl v miku. Ale Pellár věděl si rady. Telegrafíroval do Liptála a přijel Blažek jak na koni. Zehráti byli hned v prvním kúsku. Šak, Pellár, kerý moc na basisty nedržál, povídál Blažkovi: „Kolikéž pak je toho třeba na base uměř? Enom sem tam strúhnúť a přimrčávať.“ A Blažek strúhať uměl.

Ešče byste měli věděť, co bylo pánom v Praze najdivnější, gdyž sa do ščrbiny cimbála pořád házalo, jak ešče naň móžú hráť a jak potem peníze dostanu ven? Taňu, to zas měl cimbalista Dudík z Kaleřinic tak spravené. Při levéj ruce měl v stěně cimbála takové malé dvérečka, tý otevřél, cimbál nahnúl a uš rýnšťáky aj s drobnýma hrčaly do nastaveného širáňa. Šak sú tý dverca u něho dodnes. Hraje naň zasej Dudik, ale to už je syn.

No, toš to víte, že gdyž sa házalo, toš sa aj hrálo. Dvacetníky byly moc pěkné peníze. Tý měli muziganti rádi. A to sa ví, že Pellár jich mosél měř doma plný kadlub, gdyž aj na ně složil pěsničku. Pellár sa stál slavným. Dali ho do novin, fotografírovali ho a aj pán Libšér ho namalovál.

Ale třeba sa Pellárovi v Praze na výstavě dobře védlo — peněz bylo jak šupek — šak on penězom uměl aj porúčať. Brzo byly z rýnžťáků enom drobné a chťaci svoju kasu popraviř hrávál „ Všeci sa ptajú, komu to hrajú“ a po téj udělál podlá známých not pobíravú pěsničku.

É, bývál Pellár veselý chlap! A gdyž jezdil koncertýrovat do Brna, Ostravy. Kroměříža a Přerova, tož všade býválo nabito a všade bylo veselo.

Dneskaj už Pellára néni ale Pellárova valašská muziga sa drží dodnes. Pellárovi sirotci jim pravíja. Kapelmaistra včiléj dělá Antoš Matalíků.

Ja, časy sa měníja, ludá takéj a po Janu Pellárovi zbyly nám enom veselé pěsničky, povídačky a pěkný obrázek, jak ho zvěčnol profesor Franta Hlaviců ze Vsetína: Pellár se šelmovsky přimhúřenýma očama, s brunclekem a klarinetem a s klobúkem o barevnéj pentli a za ňů zelený jalovec.

23. června 2007 byla Janu Pelárovi slavnostně odhalena pamětní deska zhotovená Pavlem Drdou, která je umístěna na zdi hospody Na Nové.

Pavel Drda - Pamětní deska Jana Pelára
Pavel Drda: Pamětní deska Jana Pelára (nainstalována na stěně hospody Na Nové na Bystřičce)
Jan Pelár -  záznam o křtu a narození
Jan Pelár – záznam o křtu a narození
Jan Pelár -  záznam o křtu a narození
Jan Pelár – záznam o křtu a narození