(Nálada z Valašska)

Říjnové mlhy válely se potoku Bystřičce, oddělujíce se od Bečvy a zahalujíce mlýn Konvici, opřené o vysokou stráň na levé straně, klesajíce nízko do polí napravo, a na nich spočívaly stříbrné paprsky chladného měsíce, vylézajícího odkudsi z kotliny rouštecké. Bečva tiše šuměla pod mostem, kdesi u Jablunky pískl poslední večerní vlak, od Nové hospody plála světla a zazněl hluk hlasů, kdykoliv někdo otevřel dveře, aby vyšel nebo vešel.
Večer byl nesmírně teskný. Hory na všech stranách mlčely, oddychujíce jen v hloubkách svých kotlin neslyšitelně, ponořeny v stíny, tu temnější, tu světlejší. Mysli snuly se starodávné pověsti o strašidlech, které tu byly domovem, o ohnivých mužích, válejících se jako žhavá koule se stráně dolů, o bílých koních, na nichž seděli obrovští jezdci s červenými jazyky; ve struze, vedoucí od Konvice do Bečvy, bydlil vodník, dokud pokračujíci civilizace ho nezahnala do horských potoků, kde se už neukazoval lidem. Z lesů zněly naříkavé hlasy nekřtěňátek, prosíce o spasitelné znamení kříže a svatou formuli: „já tě křtím ve jménu…“, aby mohly vejíti do ráje. Sta a sta zkazek se tu kdysi rodilo, a dnes je zapomenuto, celá spousta zádumčivých písní zněla z ovčáckých kolib, a dnes jich není. Zmizela ona tajemná poezie Valašska, zůstala pouze krása hor a hustých lesů, drobných kopců, tichých dolinek s nekonečnými vesnicemi a na hodiny cesty roztroušenými pasekami. Zmizel kroj (jako všude jinde), opánky a krpce zaměněny za boty, beranice za klobouky a vesty za šedé kabáty; zmizelo pokolení slavných band muzikantských, a jen někteří nejstarší vzpomínají dosud na Pelára a jeho zájezdy do Prahy, Brna, na výstavy a do zámků —
Slavné, slavné Časy.
Minuly…
Minuly doby valašských zbojníků. Ondráš a Juráš jsou dnes mýtem těžko uvěřitelným. Lidé tehdy byli dobří a prostí, protože mnoho trpěli útiskem pánů. Trpěli nájezdy uherských kuruců, švédských vojsk, Valdštýnových rot stejně jako soldateskou Dietrichsteinovou za doby protireformace. Ale bránili se dobře, byli dobrými bojovníky, až Helfštýnu svého času zanesli řinkot svých zbraní. —
Tak je teskno z toho všeho: kořalka roztáhla se jako obrovská Žába po Valašsku a pije lidem přímo ze srdcí krev. Pije lásku k lidem, soucit, spravedlnost a poctivost. V dědině není čtenářského spolku, neni divadelního spolku, ale je tam kostel, někdy dva, a tolik hospod. Kořalku prodává v Meziřiči žid, na Vsetíně žid, v Novém Jičíně žid a ve Vizovicích žid. Všecka kořalka jde od žida.
Ej, Ondro, Juro, kdybyste dnes žili, vzali byste palašky a na koho byste šli? Komu patři valašské lesy? Pravda, je tak hloupé a zbytečné se ptát. Komu patří valašské duše? Komu se zapsaly? Eh, jděte jen v neděli dopoledne a odpoledne do dědin. A sami uvidíte. —
Tvrdá a nemilosrdná je valašská půda. Tesklivé jsou valašské noci. Čí kolébka tam stála, ten nese povždy pečet zápasu a smutku v duši. Ale též veliké houževnatosti. Proto je to kraj požehnaný. Lidé pevní, ale tvar jim nutno dát. Dát jim smysl života.
Mlhy se valí z údolí do údolí. V těch nejzapadlejších se nejdéle drží, vlhko a mráz jde s nimi.
A noc je tak dlouhá!