(Pověst z Valaška.)

Tiše šelestí listí na Klenovské hoře a pomalu plyne čas. Husté lesy, porosty a nebetyčné skály strmí k nebi. Balvany, které po staletí voda ohlodává, zžírá a drtí, nezdolné staví času tvrdé své čelo. Pomalu a jistě ničí slunce, vzduch a voda tyto obrovské přírodní kolosy. Gigantskou práci však vykonávati musí přírodní tyto živly ještě mnohá staletí. Skály a balvany nevzdají se. dokud neuplyne jejich doba zkázy. Ostře ční k obloze a vrcholky jejich jako by střežily Klenovskou horu. — Však střeží skutečně.
V dávnu, pultisíce roku pevný hrad strměl na skalách, kolkolem tvrdé hradby jej obepínaly, hluboké příkopy a vály střežily jej. Nezdolné bašty ze žulových balvanů a vysoké věže chránily nádherné komnaty hradního obydlí. Tyrsus a Krasava obývali nádherné pokoje, majíce kol sebe stráže a služebné. Na hradbách čety zbrojnošů střežily pilně svěřený jim hrad. Ukrutné tresty čekaly na ty, kdož by nedbali příkazů vládců Klenova. Hladová věž s okrouhlými, chladnými zdmi viděla mnohé v podzemí umírat a slyšela poslední slova kletby. Vládcové klenovského hradu neznali lidskosti a práv, člověk byl nulou, kterou bylo lze snadno zničit.
Veselí a radovánky vládly na Klenově. Mnohé však smutné oko okolních robotníků pohlíželo chmurně na klenovský hrad, kde tyran vládl. Hluboké lesy slyšely bezmocné stesky a vídávaly tajně sevřené pěsti svírat se hněvem a tichou kletbou. Vládce Klenova tyransky zacházel s robotníky a kruté trestal nejmenší přestupky. Hladová věž chladně přijímala nešťastné ubožáky. A paní jednala nejinak. Mnohé kletby a vzdechy umírajících nesly poslední slova zatracení vládcům Klenova. Kletby se hromadily a rostly k nebi, a když Krasava jednou hledajíc klíč, který měla v pase, vyřkla osudová slova: »Ať se hrad propadne«, splnily tajemné síly kletbami žádaný úkol a hrad zmizel v zemi. A nikdo ho již více neuzřel.
Poslední vládkyně nezemřela však přirozenou smrtí, ale je kletbou určena na dlouhé časy, aby žila v podzemí a tyran aby se věčně trápil. V šerém přítmí podzemního hradu žije Krasava v zakletí. Smutné její oči zádumčivé často pohlížejí v krásné valašské lesy.
Snivě a bez naděje plyne jí čas. Měsíční svit, proniknuvší mezi stále kamsi spěchajícími mraky, ozařuje lepou postavu v nočních tmách. V ohromných skalách Klenova, v ledových síních hradu prochází se smutně, marně čekajíc na vysvoboditele. Vše vidí a cítí, že ve světě vládne věčná odplata. Nelítostná smrt nebyla by jí ničím proti kletbě. Zakletou může vysvoboditi, kdo pokládá se za šťastného a spokojeného, člověk prostý a spravedlivý, který by přijal klíče od ní a tím sňal s ní kletbu.
Šero přikrylo lesy, večer se tiše přikrad. Paní opět dlí ve skalách. Pohlíží v dál a čeká … Noc rozestřela svoje stíny a jen měsíček prokukuje mračny. Svit jeho obráží se ve skalách a pestří kraj. Krasava stojí mezi nejvyšším vrcholkem na Zámčisku a pak usednuvši snivě pohlíží v kraj. Ticho a smutno je kolem. Vše spí, i šumot stromů zaniká. Dlouho tak Krasava dlí, až znavena usne.
Veliké a záhadné jsou klenovské skály. V tu noc, kdy paní v bílém rouše usnula ve skalách, zbloudila jedna žena z blízké vesnice, jakoby nějakou mocí mámena na Klenově. Usedla a též usnula. Když se před půlnocí probudila, hledala cestu aspoň k nějakému obydlí. Přišla až v místa, kde bílá paní usnula. Tichými kroky a šustotem listí probudila se Krasava a zaradovala se. Hle, snad přichází vysvoboditel. Stanula Krasava a plné měsíční paprsky ji ozářily. Vztáhla ruce proti příchozí, aby se nelekla a čekala. Paní pokročila k příchozí a promluvila: »Vítej, vysvoboditelko! Není se ti třeba mne báti, jsem paní — vládkyně Klenova. Přistup blíže a tímto; klíčem odemkni, prosím, podzemní komnaty hradu«.
Žena však přece se zdráhala vzíti klíče a jíti s ní. Tu Krasava klekla před ženou, snažně ji prosíc o vysvobození. Avšak marně, neboť žena, bojíc se, že ji snad duch hodlá připravili o život, odešla. Zalkala Krasava, zašustěly skály a šumot stromů lítostivě přikryl svými stíny nešťastnou paní, která tak snadno mohla býti vysvobozena. V pláči a hoři prodlela tu noc v klenovských skalách.
Dlouho se žena nikomu nepochválila, co zažila v Klenově. Když však jí tížilo svědomí, svěřila se s tím svým dětem, které však nikdy na Klenov v noci nešly. Tak žije Krasava v podzemním hradě a často šedé skály Klenova jsou jí družkami v nočním čase. Krasava pohlíží k nebi a marně čeká na vysvoboditele.

(Černá země, ročník 8 (1931-1932), datum vydání 1.10.1931, číslo 1-2)