K těmto výpiskům přidáváme, že jediné na Vsacku následující místa dle pověry lidu poklady chovají, a že ke každému z nich víže se nějaká pověsť anebo holá skutečnosť, že totiž lidé za naší paměti, ano před několika málo lety pokladů na nich dobývali. Jsou to zejména Čup, vrch u samého Vsetína, pak u Vsetína ještě Semetín, údolí a návrší, rovina Ohrada, Valova skala ve Velkém Skalníku, kdež před málo lety dobýváno pokladů napřed ode dvou a pak ode tří lidí, údolí J a senice, ráztoka u Lázku pod chalupou pohodného, kdež dřímají rytíři u věcném snu na způsob blanických rytířů v Čechách, k nimž kdysi nějaký Pilečka ze Vsetína přišel a rok u nich pobyl okovávaje koně jejich. Poklady konečně jsou v hoře Kobylské a Stříbrníku na Novém Hrozenkově, na Radhošti, na Čel ad né a j. v.
Nejpověstnějším na Vsacku však je vrch Klen o v na Bystřičkách. Vrch tento vypíná se na tak řečeném „Okluku“ potoka Bystřičky a skládá se z mohutné pískovcové skály, v níž během času rušivá moc vody četné sluje, otvory a chodby nadělala. V těchto přirozených klenbách je prý mnoho pokladů nahromaděno. Také prý stával na vrcholu jeho kdysi hrad a posud sluje prostora vrchní u lidu „zámčiskem“. Nyní je všechno krásně lesem zarostlo.
Poklady klenovské vábily odedávna okolní lid k sobě a povídá se o nejednom rolníku v okolí jeho, že zámožnost’ svou děkuje Klenovu! Kdož by také, vida příklady, nepokusil se o dobytí pokladů klenovských! A dobývají jich lidé i za bílého dne a to beze všech dlouhých ceremonií, neřku-li čar a kouzel. Stačíť k tomu jednoduché prostředky. Poslyšte jeden příběh.
Jednou v létě na večer přišel do Rouštky, nedaleké to dědiny, obstarožný už člověk. Ptal se po hospodě. Lidé mu ji ukázali. V hospodě se posadil nežádaje, ničehož. Po chvilce tázal se hospodského po Klenové. Jde prý z Báňské Bystřice z Uher a chce se pokusiti o vyzdvižení pokladu v Klenové, kterýžto poklad je prý čtyřiadvacátým na Moravě. K tomu však má třeba někoho, kdo by ho doprovodil, že by mu dobře zaplatil. Také potřebuje svíce, jež skládati se musí z loje, svěceného vosku a z petroleje; neboť každé světlo v podzemí prý nehoří. I prosil tedy hospodského, aby mu takové svíce ulil a zítra aby s ním někoho na Klenov poslal. Zítra je prý pátek a k dobývání pokladů příhodný den. Hostinský byl ke všemu ochoten. Sám lil svíce, jen že pro svěcený vosk bylo jíti na faru.
Když neznámý s hostinským se o vše smluvil, dal dobrou noc a odešel na nocleh na fojtství ke Golaňům, kde ho také přijali. Ale opět ničeho nechtěl jisti, nýbrž poprosil gazděny, aby mu uvařila mateří doušky, dobromyslu a řepíku, kteréž zeliny jí sám dal, a vypiv odvar ten, šel spát.
Z rána vypravila se s neznámým celá karavana na Klenov: hospodský, Golaň a žena jeho a ještě jiní dva sousedé, z nichž jeden byl i v Americe. Hospodský vzal na posilněnou i pečeného masa a láhev kořalky. Všichni těšili se na poklady. Neznámý cupal za všemi bos, maje boty přes ramena.
Přišli ke Klenovu. Otvor do jeskyň podzemních je dosti vysoko od země a mimo to malý objemem, tak že sotva jím nějaký ogar proleze. Ale naši „snaženci“ pokladoví z toho si nic nedělali. Však oni druh druha vyzdvihnou a nějak se prosúkají. Napřed lezl soused Škrabola se světlem, za ním neznámý, pak hospodský. Golaň se ženou a Američanem zůstali u otvoru na stráži, popíjejíce a pojídajíce, co jim cestou zbylo.
Hned u vchodu tapaje rukama nalezl Škrabola člověčí prý kosť (klíční), kterou ven vyhodil. Rozžali svíce a všichni lezli statečně v před. Lezli dobrou čtvrť hodiny nežli mohli v chodbě povstati a dále se bráti. Než dlouho nekráčeli. Škrabola přišel k jakýmsi schodkům, které hlouběji ku kamennému mostku vedly, ohnul se trochu a v tom světlo zhaslo a marné bylo rozžehování. Svíce nechtěly hořeti. Stojíce takto v rozpacích slyšeli pod sebou divé hučení vody jako od nějakého vodopádu. Rozpaky se proměnily u Škraboly ve strach, kterýž tmou odevšad je obklopující byl zvyšován. I dal se do hrozného křiku. Hostinskému také naskakovala husí kůže. Nezbylo, než obrátiti se. Dlouho sem a tam hmatajíce a narážejíce se o vyčnívající kameny dostali se šťastně k otvoru a na světlo denní. „No, už máte ty poklady?“ ptá se Američan vida Škrabolu soukati se otvorem. — „Už!“ zněla krátce odpověď.
Všeci upachtěni stanuli konečně na zemi. Několika slovy naznačen „strážníkům“ nezdar výpravy. Ti se dali do hrozného smíchu, hospodský však a Škrabola dělali kyselé tváře. Ale na div! Neznámý se nemrzel, nýbrž klidně pravil: „Dnes přece nebyla k tomu příhodná chvíle! Já však přijdu ještě jednou, až se poradím se svým bratrem, který bývá v Hradišti (Uherském).“ — To řka přehodil boty přes ramena a v tom jakoby ho země pohltila — zmizel jim s očí. Všichni byli plni úžasu. Když se potom vzpamatovali a podezřelé chování neznámého vůbec uvážili, obešel je takový strach, že hupky (cvalem) domů pospíchali.
Od té doby jsou milí sousedé přesvědčeni, že onen neznámý byl čarodějník, a nechce tomu hospodský ani věřiti, že by nebyli někteří lidé čarodějníky. Zdali po druhé s neznámým půjdou na Klenov dobývat pokladů, neumím pověděti.
Časopis vlasteneckého spolku muzejního v Olomouci, 1891, číslo 29, s. 8-9