Vybrané texty pochází z knihy Miloše Kašlíka Valašské povědačky, kterou vydal v roce 1934 společně se St. Indruchem ve Valašském Meziříčí. Zároveň ji vyzdobil 30 původními dřevoryty.
O slibce
Tož vyšli kole jedenásti v noci. Slyšali, že za Zámčisky má byť také kvítko. Šli a přišli do hory. Dlúho chodili. Nic, furt nic. Začali kylnúť. V tem ich začala taková mátoha obchodit. Z dálavy zalehlo k nim — ťuú, ťuú. Pořád’ sa to blížilo — bližéj a bližéj. „Pane Bože, spas dušu moju,“ zažehnajacisa vyhekli. Hned’ věděli, že je to slibka. Chlapi vyprávjali, že ich koléj razů v hoře napadla, aji jak sa ide před ňú ochrániť Tož edem si zpomňéli, hybli sebú na zem, huňku přes hlavu přetáhli. Edem krpce ím
čúhaly venek. Ledva to urobili, už tu byla. Obchodila ich, furt cosi ňuhňala. „Ani roba, ani chlap, hdo ňa volal enem tak“. Strýcovi dopialo. Zuby mu drkotaly, jak tragač na cestě. Chvilku ešče obchodila a gdyž nemohla přijít na to, co by to mohlo byt, odletěla pryč. To ona dycky tak dělá. Ale nedaj Bože, dyby sa i ozval. To je hrůza. Ucasnuje jedného po kříbjú, až z něho cancory lécú. Slibky to sú galánky na vojnu, lebo takej do světa odejitých chlapců, kerým sa zapomněly a nedodržaly slovo. Když sa rozchodili, přisahali si v hoře věrnost a lásku nadosmrti, při větérku z doliny, slunéčku, keré zapadá, kvítí, keré kolevá nich rostlo a všeckém živém. Uhynei v ní památka na tu chvilu přede dněm, gdy sa chlapec vrátí z vojny domů, dlúhého věku sa nedožije. Po smrti stane sa slibkú matožnú, kerá pořád’ lutuje a hledá milého. Zjavuje sa všelijak. Jako pták aji roba. Tož tak je to.“ — „No pravte daléj.“ — „No šak.“
O basrmanovi
Šak aji henkaj v Havránku u Zámčiska není isto. Tam ale sa zdržuje basrman.
Tož raz vartovalo Vičanovo ogařisko v trňú trnky. Bylo už k podzimu, tož si složil oheň. Vartoval dycky až do klekáňá, potem sa šel najesť a zaséj přišel vartovať do ii — lebo půlnoci. Též tak odskočil domů a nechal oheň dohořívať. Jak sa vrátil, uhléd, že oheň na dva metry zvýšá byl veliký. Myslel si, že přišli za ním ogaři a byl temu rád. Šel si pomalúčku po mezi a až přišel dosť
blízko, zavolal „Všeci zloději z trní ven.“ Ale ledva to dořek, po ohni nebylo ani zmínky. Přiďaci blíž uviděl edem popel a žhavé uhlí. Tož rozfukoval, přikládal dva uhle k sobě — žádný sa nechcél chytiť. Mněl vám ešče tolik odvahy, že si šel nabrať četiny ze Smutkovéj ohrádky Ale ani četina se nechytila a přecaj byla suchá. Zalek sa a dal do drapáku dom. Vrazil do izby, bacnúl sebú na zem. V izbě všeci sa polekali, co že sa stalo. Potem, až sa spamatoval, vykládal, co sa mu přinatrefilo. Věckráť už nešel do trní po klekáňú vartovať trnky. A to ho tak vyděsil basrman. To on tak dělává. Šel sa ohřáť k ohni a zamokřil uhle, že od nich nic už nechytlo. Ogaři nechávajú na rolách ohniska na večeru Panně Marii. Lesti je oheň blízko potoka, tož basrman vyleze k němu a smaží si aji na něm ryby. Taký oheň dlúho do noci je žhúcí a ráno povrchu popel mokrý, vňutře žhavé uhlí. Basrman všelijak sa přetvářá. Kdysik šli strýc Michal do obecního. Už bylo tma. Idú, tak idú. Naráz ím kdosi usuší ze zadku taký pohlavek, div že sa neskulili do plesa. Ohlédnú sa a uvida velkého černého psa. Oči mu hořély a furt byl věčí a věčí. Ten po nich skákal a chcél ich shodit’ do téj žumpy. Ale strýc Michal sa nedali. Udělali kříž na tři strany a při tem řekli. „Kříž Krista Pána přede
mnú, kříž Krista Pána za mnú, kříž Krista pána nade mnú.“ Ledva to dořekli, psisko žiglo sebú do zhlaně. Ten pes to byl basrman. Šak ho vidělo několik ludí seděť při měsíčku na vrbě a šiť boty, na keré zluďá lidi. Kemu sa podaří boty ukrásť, ternu ty boty vydržá za troje ludske.“
„Tož v noci jak v noci. Stane sa. Ale za bílého dňa gdyž straší, to je hroznější,“ ozvala sa Mikulenčena.
