Následující text pochází z knihy O stodolovém mistru (Pohádky a pověsti z Rožnovska) Josefa Strnadela a Miloše Kulišťáka, kterou v roce 1984 vydalo ostravské nakladatelství Profil. O knize také zde.

Na Bystřičce žili dva tesaři, a jak už to tak v životě i v pohádkách bývá, jeden byl dobrý a druhý zlý. Ten dobrého srdce se jmenoval Martin a měl houf dětí, ten druhý byl veliký lakomec, který by ošidil vlastního bratra. To byl Jura. Byli sousedé a už od mládí chodili na práci spolu — tesat panské dřevo. Martin pantokem odštipoval z klátů dlouhé třísky a Jura je tesačkou přiťupával a přihlazoval. Martin neuměl počítat, a proto pro výplatu chodil Jura. Martin se spokojil s tím, co mu Jura donesl. Nebylo toho mnoho, co vydělal, nebo správněji pověděno, kolik mu Jura z jeho výplaty přidělil; někdy to nestačilo ani na nejnutnější, na chleba a sůl. Měl kousek pole, a když se některý rok urodilo víc zemňáků, zase se s rodinou nějak obživil. Martina nenapadlo, že ho Jura převelice šidí. Jura, co bylo jeho, si schovával a ještě k tomu přidával část Martinova podílu. Tak mu peněz rychle přibývalo, až kvůli nim nemohl často ani spát. Ukrýval je v kamenném hrnci, a protože se o ně velice bál, přenášel je v noci z místa na místo, kde si myslel, že by je nikdo nenašel, čím více jeho poklad rostl, tím více se o něj strachoval a nemohl pro něj najít v chalupě bezpečnou schránu. Rozhodl se nakonec, že peníze zakopá do země mimo své stavení, tam, kde by na ně nikdo nepřišel.

Jednou v noci vzal krompáč a hrnec s penězi a šel do lesa pod Klenov. Tam, kde drvaři spouštějí kláty, je na konci úžlabiny ohromný balvan, který z daleka vypadá jako medvěd. Pod tou skálou vykopal v zemi jámu a do ní zahrabal hrnec se svými penězi. A potom měl hned klidnější spánek.

Brzy nato Martinovi ochořely děti. Jedno po druhém dostalo zlé osypky, po celém těle ohnivě zčervenaly a zalévala je prudká horkost. Jak jim pomoct? Martin byl zoufalý. V chalupě nebylo grejcara, aby mohl zaplatit doktora a koupit léky. Jura má jen jednoho syna, pomyslel si Martin, jistě má nějaké peníze ušetřené, půjdu k němu, aby mi půjčil. Přišel k Jurovi a velice úpěnlivě ho prosil, aby mu vypomohl, že mu všecko brzy vrátí. Ale lakomý Jura mu odpověděl, že sám má bídu, a nepůjčil mu nic.

Po nějakém čase vyvstaly nad Klenovém černé mraky, strhl se veliký povichr, přivalila se zlá bouřka. Blesky štípaly vysokánské jedle, divoká vichřice vyvracela stromy z kořenů, z černého nočníhonebe se lily přívaly vody. V Martinově chalupě se tiskly k oknům tváře dětí, které se jako zázrakem pozvolna dostávaly ze zlé nemoci a přihlížely tomu velikému hromobití, tomu hrůznému rozsvěcování oblohy. Nic se však nebály, protože věřily, že se jim nic zlého nestane.

Jinak bylo v Jurově stavení. Jura přecházel rozčileně po jizbě sem a tam a proklínal všecky svaté i tu bouřku.

Noc pomalu odcházela, bouřka se utišila, nad Klenovém se začalo rozednívat. Sotva bylo venku trochu vidět pod nohy, Jura vyběhl z chalupy a spěchal ke Klenovu. Běžel, jako by ho někdo honil, a zastavil se teprve až v té úžlabině, kde ležel ten veliký medvědí kámen. Jako by ho někdo najednou praštil do hlavy, stál Jura celý vyjevený. Kámen pryč. Na jeho místě byla deštěm vymletá hluboká zmola. Nahlédl do grapy k potoku, medvědí kámen tam ležel mezi jinými skálami.

„Kde jsou moje peníze?“ rval si vlasy Jura, „kde je všecko, co jsem si těžko vydělal?“ Vrátil se domů pro krompáč a jal se kopat tam, kde před časem vyhloubil skrýš pro svůj poklad. Kopal, kopal, až mu jiskry od krompáče lítaly, celou zmolu až k potoku rozkopal, kopal celý den, peníze nikde. Vysílený, nešťastný sotva se dovlekl domů. Ulehl a za tři dni umřel.

Po Jurově smrti chodil Martin do práce sám. Sám tesal kláty, poctivě se dřel jako dříve a sám si šel také pro výplatu. Pravda, neuměl počítat, ale poznal, že nyní dostal vyplaceno daleko víc, než kolik dostával od Jury. Řekl revírníkovi, že si tolik peněz nezaslouží, ale revírník mu odpověděl, že vždycky mu vyplácel tolik, když chodil pro peníze Jura.

„To tě musil Jura šidit, když ti nedal, co ti patřilo,“ pravil.

Jednou se Martin vracel z lesa domů, a jak tak jde, vidí před sebou hořet modravý plamének. Šel za tím plaménkem, nechal se jím vést. A ten ho dovedl až pod Klenov k té úžlabině, kudy drvaři spouštějí k potoku kláty. Martin si totiž vzpomněl na svoji stařenku, která mu vyprávěla, když byl ještě malý, že takové světélko, takový plamének vás dovede k pokladu, kde suší peníze duch toho člověka, co je tam ukryl. Když si tak tu vzpomínku na stařenku vybavoval, plamének se mu najednou ztratil. Dívá se dobře, ale nic nevidí. Tak si myslel, že se mu to všechno jenom zdálo, že to bylo jen jakési balamucení, proto se obrátil a šel domů.

Když toho večera ulehl a usnul, někdo ho vzal za rameno a pravil:

„Nic se mě neboj, Martine, to jsem přece já, Jura. Tam, kde se ti ztratil ten plamének, tam kopej, jsou tam zakopané peníze, o které jsem tě připravil. Když ty peníze vykopeš, nebudu muset je už hlídat a tím mě vysvobodíš.“

Když Martin ráno vstal, vzpomněl si na sen, ale jít pod Klenov kopat se bál. Jura však k němu přišel v noci znova a třetí noc zas a velice Martina prosil, aby se nebál a poklad vykopal. Martin si to ráno rozmyslel a zašel k mladému Jurovi, aby se s ním poradil a všecko mu o nočních návštěvách jeho otce vypověděl. Domluvili se, že hned na druhý den půjdou a ten poklad společně vykopou, aby duch starého Jury měl konečně pokoj.

Byl-li starý Jura zlý a lakomý, mladý Jura nebyl o nic lepší. Pravil si, že poklad s Martinem vykopou, a až ho budou mít, zynkne Martina krompáčem po hlavě a poklad bude jeho.

Martin vstal ještě před svítáním, stavil se pro mladého Juru a šli ke Klenovu. I když bylo ještě šero, Martin snadno z daleka rozpoznal to místo, kde se mu ztratil plamének, a když přišli k němu blíž, uviděli oba hořet modravý ohének a v něm stál kameňáček plný peněz. Sotva Jura ten hrnec spatřil, skočil k němu s napřaženýma rukama, aby ho chňapl za obě ucha. Vtom na tom místě zahučelo, jako by se kamení valilo, hrnec v modravém plaménku se propadl do země. Oni si však mysleli, že je to znamení, aby v tom místě kopali. Kopali tedy, kopali, ale marně. Jura byl vzteklý, Martin mlčel. Mohl být vlastně rád, že to tak dopadlo, protože jinak by byl Jura svůj záměr uskutečnil.

A zase ubíhaly Martinovi obyčejné dni bez vzrušení, časně ráno vstával, chodil tesat kláty a pracoval pilně až do večera, neboť ho práce těšila, dřevo vonělo, les šuměl; domů se vracel pozdě. Celkem se mu vedlo lépe než dříve.

Když jednou ráno přišel do práce, stáli tam u koz s dlouhými kláty dva tesaři. Práce jim šla pěkně od ruky a Martin za nedlouho viděl, že by tolik práce co oni za půl roku nezdolal. Po celou dobu, co s ním pracovali, mlčeli, ale když už měli otesaných klátů velikou hromadu, přistoupil jeden z nich k Martinovi a řekl:

„My jsme duchové tesařů, kteří tady při práci nešťastně zahynuli. Poklad už nehledej, mladý Jura by tě zabil. My jsme ti přišli pomoct tesat, abys vydělal tolik, o kolik tě Jura ošidil. Živ se dále poctivou prací jako dosud a dobře se ti povede.” To řekl a oba zmizeli. Žádný z nich už pak víckrát nepřišel.

Martin si slova toho tesaře dobře zapamatoval do pozdního věku a žil spokojeně. I na dětech se dočkal radosti.

Mladého Juru chodíval duch jeho táty strašit tak dlouho, až raději prodal Martinovi svou starou chalupu a odstěhoval se kamsi daleko i se svou mámou. Potom už o něm v kraji nikdo neslyšel.