Nad údolní přehradou na Bystřičce se táhne skalnatý kopec, praví se mu Klenov. Na Klenově roste všelico, buky, jedle, maliní i hřiby.
V klenovských skalách mívali bezpečný úkryt zbojnici. Jedné skále se říká Na havránce, že tam na jedlích hnízdívali havrani, jiné, největší, zase V jazevkách, to že se tam pelešili jezevci. Zbojníci se do ďůry V jazevkách spouštěli vyhnilým bukem a od kořenů tohoto starého stromu vedla chodba do veliké síně, snad až pro dvacet chlapů! Ta jeskyně byla spojena s ďůrou Na havránce. Ráz číhali vojáci V jazevkách devět dní na zbojníky, co se jim tam ve skalách ztratili – marně, neboť chlapi dávno prošli chodbou Na havránku a tam vylezli ven.
V Klenově se podle pamětníků zdržovali dlouhou dobu tři zbojnici: Ignác Tisovský, Ivan Horňanský a Jura Pasekovský. Urosteni byli jako jedle, mrštní jako hadi a chytří jak lišky – nebylo možno je polapit! Když je honili, zbojníci povyskakovali na stromy, zaklesňovali se obušky za větve druhých stromů a přeskakovali z haluze na haluz.
Na zboj chodívali daleko, až na slovenskou stranu. Vraceli se do klenovských skal, tam se o kořist dělili a peníze
zakopávali v železných truhlicích do země nebo je ukryli do skal, každý na jiném místě. Lidé je nevyzradili. však zbojníci od nich kupovali jídlo a dobře jim platili.
Až jednou je vojáci přece vystihli. Zatímco jedni hnali klenovské zbojníky přes paseky, druzi byli poschovávaní u jazevských a havranských skal a číhali na ně. Zbojníci právě přechodili přes Prostřední hrb, když Ivan Homanský zpozoroval vojáky. Pozdě zavolal na kamarády – vojáci už Ignáce Tisovského a Juru Pasekovského měli. Též Ivana Horňanského trefili, ale on se jim přece jaksi vyvlekl a utajeným chodníčkem se domotal k uherským hranicím.
Ignáce a Juru oběsili, jenom Ivan jim ušel, zapadl kamsi do Uher.
*
Na klenovské zbojníky se mezi lidmi hodně vzpomínalo. A ještě více na peníze, které prý po nich zůstaly ukryté ve skalách.
Také jeden fajkař se o těch penězích na Klenové dověděl a šel je hledat. Vylezl bůhvíjak na špici skály, kde by prý měly peníze být – ale zlaťáky tytam, nenašel nic. Jenom trochu blýskavých plíšků se tam povalovalo. A tož je milý fajkař vzal domů, že se snad časem budou přece jen na něco hodit.
Po času si na ty lesklé plíšky vzpomněl, a poněvadž nevěděl, co s nimi, vykládal jimi na fajkách všelijaké ozdoby. Lidem se to líbilo a fajkař si také chválil, protože prodal více fajek než Jjindy.
Až kdysi se jeden jeho výrobek dostal na zámek. Páni fajkaře předvolali, kde že k těm plíškům přišel. Fajkař vyznal, že Je našel v Klenově, myslel nejináč, než že to bude mosaz. Páni nelenili a hned poslali na skálu vojáky, ale tam už ničeho
vojáci nenabyli. A ani fajkařoví nemohli páni zbylé plíšky odebrat, už jich nebylo.
Snadno si domyslíte, jaké to byly plíšky: z ryzího zlata! A tak prý si potom ledaskterý chudák pomohl, co si od fajkaře lacino opatřil fajku vykládanou zlatem ze zbojnického pokladu.
*
Takové historky ještě povzbudily ty, kteří by rádi našli ukryté peníze po zbojnících. Jenže o těch měl vědomost jenom Ivan Horňanský, a toho prý na uherské straně přece jen chytili a oběsili.
Když prý stál Ivan Horňanský pod šibenici, vyžádal si ještě, aby mohl promluvit. Povolili mu a ten zbojník volal, že jestli je tu náhodou někdo z Valašska a zná kopec, co se jmenuje Klenov, ať tam zajde, že je tam skála, praví se ji Komín a na vrcholku té skály že je prohlubeň a v ní schované peníze. Kdo je najde, že si je může ponechat.
Právě tam byl jeden křiváčkář z Růžďky. co prodával v Uhrách kováky, ten všecko vyposlechl. Jak šel potom domu přes Vsetín, zastavil se tam v hospodě a při řeči pověděl, co slyšel od zbojníka. když ho v Uhrách věšeli, ale on sám že tomu nevěří.
Jenomže v té hospodě byl zrovna také jeden Vsetíňák a ten se hned druhého dne vypravil ke Klenovu ten zbojnický poklad najít. Když přišel pod kopec, vyptával se lidí, kde je tady skála, co se jí praví Komín. Lidé mu vysvětlili, které skále se tak říká, a ještě poradili, že nejlepší bude zajit do chalupy na Bátrnce, odtamtud že ho už gazda snadno dovede.
Vsetíňák došel do chalupy na Bátrnce a praví hospodářovi, že chce vylézt pro svoje potěšení na skálu, co se jí praví Komín, a gazda, aby ho zavedl, že mu zaplatí. A aby vzal s sebou také nějaký žebř. No co, gazda viděl městského pána, říkal si, dobré bude něco si zasloužit, a tak vzal žebř a šel.
Když přišli ke Komínu, gazda opřel žebř a chtěl po něm vylézt na skálu. Ale Vsetíňák ho zadržel.
„Počkejte, strýců,“ pravil, „naráz mé popadl velký hlad a žízeň. Tu máte peníze, dojděte do krčmy pro chleba a kořalku. Až se posilníme, vylezeme na skálu a podíváme se, jaký je z ní rozhled.“
Dobrá, myslí si gazda, proč ne, vzal peníze a šel do krčmy pro chleba a kořalku.
Sotva odešel, Vsetíňáka zázračné přešel hlad i žízeň a už šplhal po žebříku na skálu. Na vrcholu skály odhrabal rukama mech a objevil otvor přikrytý kameny. Když ty kameny odházel, skutečně našel peníze. Všecky je do jednoho vysbíral, slezl ze skály, nečekal na nic a pryč!
Gazda se vrátil z hospody, rozhlíží se, Vsetíňák nikde. Vylezl po žebříku na skálu a uviděl tu díru po penězích. Teprve ho napadlo, že ho ten pán poslal pryč naschvál, aby nikdo neviděl, co tam bude dělat, a nemusel se s nikým dělit.
Dost se proto gazda na neznámého Vsetíňáka nazlobil. Ale potom si řekl:
„Vem ho kozel, nech si tam vzal, co chtěl, hlavně že mi zůstal chleba a kořalenka!“
Pojedl, popil, vzal žebřík na ramena a vrátil se domů.
*
To prý zase v kterési pevnosti v Uhrách hareštovali zbojníky, pochytané na valašské straně. Vědělo se. že mají být za své činy oběšeni, také oni to věděli. Ráz v nocí se jeden z těch zbojníků ptal vojáků, co je střežili, není-li kdo z nich z Valaška. Jeden se ohlásil, že je zpoza Santova.
„Tož to jisté také víš, kde je Klenov. Schoval jsem tam na skále peníze. Až přijdeš z vojny domů, běž a vezmi si je, mně už stejně nebudou potřebné a tobě poslouží, do nejdelší smrti nemusíš nic dělat.“
Potom ještě pověděl, že se ta skála jmenuje Komín a že se na ni dostane po vysoké jedli, která stojí vedle ní. Musí však vylézt až na vršek té jedle a po haluzi se spustí zrovna na skálu.
Když se voják vrátil z vojny domů, hned se vydal ke Klenovu. Našel Komín, vylezl na jedli a spustil se po haluzi na skálu – všecko bylo, jak pravil zbojník. Ale žádnou díru kupodivu na skále nenašel, jenom jakýsi plochý kámen tam ležel. Vojákovi se zdál podezřelý – jako by něco kryl. A tak kámen rozbil a vidí, ve skále je vykřesaná díra a v ní železná truhlice, důkladně obtočená tlustým řetězem. Poznal, že truhlici sám ze skály nevytáhne, a tak nechal všecko stát a hybaj domů pro posilu.
Přivedl si tři chlapy na pomoc. Však měli všeci čtyři co tahat, než vytáhli za řetěz kovanou truhlici z díry ve skále. Když odrazili víko, vidí voják, že zbojník nelhal: truhlice byla plná zlaťáků.
Dva z vojákových pomocníků šli domů pro pár volů a voják s třetím kamarádem vartovali. aby jim někdo naposledy všecko neukradl. Potom truhlici naložili na povoz, voli měli věru co táhnout, tak byly peníze v té truhle těžké.
Ten řetěz prý dodnes kdesi mají a za ty peníze prý stoji hospoda, ujišťují staří lidé. Ale kdož to může dnes už vědět!
*
Za starých časů přechodili valaští řezníci na Slováky skupovat berany a rožný statek, a protože chodívali pěšky, za den tu cestu nevykonali a museli na uherské straně i dvě či tři noci přespat. Jeden takový řeznický handlíř se dušoval, že Ivana Horňanského neoběsili a že s ním dokonce mluvil. Nocoval u nemocného gazdy, který je též z Valašska, a ten na Valašsko často vzpomínal a vyptával se ho na kdejakou podrobnost o Klenovu – nemohl to prý být nikdo jiný, než zbojník Horňanský!
„Řekl bych ti cosi,“ pravil mu jednou ten na smrt nemocný gazda, „ale nesměl bys nic prozradit.“
Řezník se zapřísáhl, že slovečko nevyzradí, a tu se mu gazda svěřil, že býval zbojníkem v Klenově až do té doby, co jeho kamarády vojáci chytili a jeho postřelili. Kamarádi skončili na šibenici, ale on se dovlekl na Slováky a od té doby choruje.
„Však já dobře vím, že už nevyzdravím. Nikdy neuvidím Klenov a ty skály V jazevkách a Na havránce, Komín a Zámčisko, kde jsme poschovávali hromadu peněz. Všecky bych je dal za to. abych se mohl vrátit na Valašsko. Ale to se mi už nepoštěstí, protože brzo umřu.“
Potom pravil starý zbojník, že by bylo škoda jen tak nechat peníze ležet bez užitku ve skále a že aspoň dvě skrýše řezníkovi vyzradí. Nedaleko Zámčiska je na skále vykřesaná volská hlava, však se té skále také praví: Volská hlava. Tam je třeba zajít ještě za tmy a dočkat východu slunce: v tu chvíli ať udělá od Volské hlavy přímo ke slunci sedm chlapských kroků a na tom místě, kam dopadne jeho stín, ať začne kopat. Brzy přijde na břidlici, na které je znamení dvou lidských rukou s roztáhlými prsty; pod tou břilou je truhlice se zlaťáky. V jazevských ďůrách jsou zase uloženy měďáky a stříbrné peníze, ale dospělý člověk tam nevleze, leda ogar, a to jenom čtvenožky. Nakonec zbojník ještě ráz řezníka varoval, aby ani nemukl o tom, co slyšel, a všecky peníze, co na těch místech najde, aby si nechal pro sebe.
Když přišel řezník domů, ani se v chalupě pořádné neobrátil, pobral náčiní a už se zase bral k odchodu. Jenom svého malého ogara vzal s sebou. Vyšli za tmy a k Volské hlavě to stihli právě, když se rozednívalo. Řezník odpočítal sedm kroků rovnou proti slunci, které zrovna vycházelo, a kam dopadl jeho stín, tam začal kopat. Klup-klup, klup- klup, kopali táta i synek, ale ačkoliv se řezník oháněl krumpáčem ze všech sil. pořád nic, na žádný poklad nenarazil. Kopali pro jistotu též kolem, protože řezník si myslil, že možná kroky špatné odpočítal nebo že při svoji pomenší postavě má kratší krok – nic! V poledne už byli celí umordováni, a tak toho zanechali.
Odpočinuli si a šli do Jazevek. Ďůru našli, a tu řezník rozžehl laternu a poslal synka do té ďůry, protože on sám by to do ni nevlezl. Ogar se čtvenožky soukal, soukal, jaksi to přece šlo, že tou ďůrou prolezl a ocitl se v jeskyni. Tam se mohl i narovnat, tak byla prostorná! Jak pozvedl laternu, světlo blyskotalo na stěnách a odráželo se – to tam visely šavle, obušky, flinty a kdoví co ještě! Ale tu ogar cítí, že mu cosi šustí kolem uši. Byli to netopýři, které vyplašil, celé hejno jich lítalo kolem jeho hlavy, že se ogar nestačil ohánět. Naráz světlo zhaslo, možná tím větrem od netopýrů, a na ogara padl takový strach, že nedbal peněz ani pokladů a honem zpátky! Z ďůry se vyštráchal víc mrtvý než živý a nedokázal tátovi ani povědět, co viděl. Podruhé by tam za živou moc nevlezl.
Když se řezník zase vydal na Slováky skupovat berany, zašel za zbojníkem zeptat se. jestli si to nějak s těmi poklady nepomýlil. Ale zbojník už umíral – ležel na loži celý bílý, oči v sloup, ani promluvit nevládl.
*
Kdo už dneska posoudí, co Je pravda, a co pouhý výmysl, chýr! Možná, že zbojnické peníze zůstaly v Klenově ukryty podnes.
ŠULEŘ, Oldřich. Zbojnické pohádky a pověsti z Valašska. Vyd. 1. Opava: Optys, 1993. ISBN 80-901351-9-6.